Tipy na výlet od Jiřího Raka

Některé údaje uvedené v článcích nyní již nemusí být aktuální, děkujeme za pochopení.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Jeden z nejkrásnějších výhledů na Růžák a stolové hory Saského Švýcarska se otevře ze silničky vedoucí z Polevska do Práchně. Lužické hory skýtají mnoho podobných pohledů, skvěle zachycených na přirozených fotografiích pana Stejskala z Jiřetína pod Jedlovou. Zmíněná vyhlídka je snadno dostupná i autem, lepší je však se projít po silnici pěšky, v kombinaci s modrou značkou. Uvidíte napřed nádhernou pyramidu Klíče tyčící se pyšně nad chalupami Polevska, objevíte nádherné čedičové varhany v opuštěných lomech na Polevském hřebeni a pak už vás pohltí přítomné panorama Zámeckého vrchu, Studence a dalších dominant našeho kraje, krásné v každé denní i roční době. Zimní scenerie tohoto místa má neopakovatelnou atmosféru. Sníh zdůrazní ostrost sopečných kuželů a utlumí letní pohled na nesečené louky. Dojdete po rovině až k parkovišti u Panské skály – její varhany se černají na bílém pozadí. Nenáročný výlet – a přece objevíte pohledy, jež podobné neuvidíte na tisíce kilometrů.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Mnohé návštěvníky dnes návštěva vyhlášených soutěsek na Kamenici u Hřenska neláká. Kdysi perla Českého Švýcarska mnoho ztratila na svém kouzlu vzhledem k davům návštěvníků, kteří se tudy valí v zástupech, i vzhledem k vleklým vlastnickým kauzám, jež rozebírat není předmětem tohoto sloupku…

Je ale dobré opět připomenout, že naše Krásná Lípa je především branou do údolí Křinice, které je neméně romantické a zatím ne tak turisticky navštěvované (odmyslíme-li ovšem cyklisty v Kyjovském údolí). V nejkrásnějším skalním úseku se potom nalézá místo, kde můžete také plout na lodičkách, místo, které díky své tiché podmanivé kráse patří k nejlepším cílům Českosaského Švýcarska a pro mnohé překonavá i půvaby zmíněných soutěsek na Kamenici. Pro mne určitě.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Nejlépe dojdete do Křinické soutěsky z Brtníků, stále po modré značce, přes starou osadu Kopec s výborně zachovanými podstávkovými domy, údolím Brtnického potoka, a nakonec již podél Křinice do Zadních Doubic.

Odtud po německé straně ke starému hrázděnému mlýnu Niedermuehle. Jedna z nejkrásnějsich samot skalní krajiny, přímo u Křinice, dnes již nefunkční, ale svůj dávný půvab si plně zachovala i po staletích. Maně se přitom vybavuje zřícenina Dolského mlýna, pres veškerou péči nehostinné a neútulné místo.

Nyní vás červené značky vedou do stále temnější a hlubší skalní rokle, až k jezírku Obere Schleuse vzniklému před staletími a sloužícímu jako splav dřeva po Křinici  k jejímu ústí do Labe v Bad Schandau. Naleznete zde přístaviště loďek a malou útulnou restaurací, posazenou pod skalou přímo u vody. Převozník potom vypráví, ovšem německy, i o historii místa, o tom, jak se jezírko k plavbám využívá už 130 let, a vy jste okouzleni tou nadšenou klidnou plavbou ve skalách, plavbou po staleté hranici mezi naší zemí a Německem.

Z Brtníků je to k soutěsce dobrých 9 km, ale pokud si vyhradíte celý den, nebudete zklamáni.
Pro ty, kdo nejsou nuceni vrátit se stejnou cestou zpět, se nabízejí dva tipy:

Ze soutěsky vystupte po značených cestách do vysoko položené vsi Hinterhermsdorfu a vyhlídkovou cestou pokračujte k rozhledně na Weifbergu a do Mikulášovic. Jiný svět, horské výhledy a lesy.

Nebo projdete podél Křinice až do bývalých Zadních Jetřichovic, odkud lze přejít na naší stranu a  po zelené značce putovat na Tokáň nebo na Mezní Louku. To už by bylo ale jiné vyprávění.

Krásná Lípa je tedy východiskem skvělé túry, která překoná krásy okolí Hřenska. Mějte to na paměti a choďte vice i se svými přáteli do soutěsky Křinice. Je to vaše řeka, která nedaleko pod vaším městem vytváří jedno z nejpodivuhodnějších údolí Českosaského Švýcarska. Propagujte více taková místa svého okolí. Máte být nač pyšní.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Před neuvěřitelnými 40 roky, na jaře šedivého roku 1969, v době, kdy v Československu začala tuhá normalizace, jsem poprvé vstoupil do skalní krajiny Českého Švýcarska. Dva měsíce pobytu v Jetřichovicích s možnostmi mnoha vycházek do skal znamenaly zlom v životě dvanáctiletého chlapce. Už odmala mne otec bral na výlety do Českého ráje nebo na Kokořínsko a pískovce mne svou podmanivou krásou očarovaly, ale České Švýcarsko překonalo všechna moje očekávání.

Nebyl tehdy dokonalý cestovní ruch jako dnes, přes hranici se nemohlo, a přece fungovaly ještě věci, které dnes nikdo nedokáže obnovit. V Dolní soutěsce bylo možno navštívit stylovou výletní restauraci, pamatující počátky turistiky, z Hřenska do Děčína jste mohli plout starým nefalšovaným parníkem, v Hřensku jste si připadali jako v lázeňském městečku, pravé to brány do Českého Švýcarska, a na Mezní Louce v hotelu jste se mohli najíst v dobře vedené samoobslužné restauraci od 7 hodin dlouho do večera. Ideální pro turisty, kteří nechtějí čekat hodinu na jídlo. Celé Hřensko bohužel dávno ztratilo svoji turistickou slávu a půvab (dnes se člověk bojí vést tudy návštěvníky, aby je od návštěvy skal neodradil).

O pár let později jsem již prošel skalami a roklemi křížem krážem. Krajina pro mne neměla hranic. Jednu zářijovou noc jsem strávil ve skalách Růžové zahrady. Jelení říje se rozléhala Pryskyřičným dolem hluboko pode mnou a já si tehdy připadal jako na koruně celého světa. Od těch dob jsem vodil do těchto míst lidi mému srdci nejbližší, za ta léta jich kromě mé ženy a dětí bylo pouze šest…

Ráno mne potom zastihlo v roklích kolem Křinice. Prolézal jsem stezku podél hranice s NDR, Velkým Kozím dolem prudce vzhůru, aby vzápětí přišlo strmé klesání do Velkého Zschandu. A opět roklemi nahoru, a potom po horní hraně Křídelní stěny až k Pravčické bráně. Nejkrásnější hranice, nejkrásnější výhledy. Den skončil ve starém Hřensku. To nádherné babí léto nikdy nezapomenu.

Dnes se stává významnou branou do skalní krajiny Dům Českého Švýcarska v Krásné Lípě. Před pár lety mnoho lidí pochybovalo. Dnes čím dál více lidí začíná svoji cestu Českým Švýcarskem právě zde, v kvetoucím městečku na horní Křinici. Jedinečná expozice nemá na našem území obdobu. Skrytě vzbudí v návštěvníkovi touhu vstoupit do skal a objevit jejich svět. Zvýšený nápor turistů od východu přináší bohužel jedno negativum. Úzká silnice od Chřibské do Jetřichovic není stavěna na velký provoz. Zlepšení napomáhá alespoň teprve několik let zprovozněná linka turistického autobusu z Krásné Lípy do Děčína, jeden z největších počinů týmu obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko. Ze zastávek autobusu můžete přímo vkročit do tajemných roklí a toulat se jimi po cely den.

Ne již tak svobodně jako kdysi já, můžeme se však těšit z toho, že národní park přináší s sebou jiné hodnoty…

Tipy na výlet od Jiřího Raka Dominantní hora Českosaského Švýcarska nemá sobě rovnou: mohutný vrch je budován čedičem, který v podobě žhavého magmatu v době sopečné činnosti prorazil pískovcovou desku. Její zbytky představují dnes mnohakilometrovou skalní izolovanou plošinu, která svými okrajovými stěnami, rozbrázděnými v mnoha místech téměř neprostupnými roklemi, klesá k západu do údolí Labe skalami Schrammsteine, k severu do údolí Křinice skalami Affensteine a Baerenfangwaende, k východu do údolí Velký Zschand oblasti skal Partschenhoerner a k jihu do Čech Stříbrnými stěnami, skalami kolem Pravčické brány a Křídelní stěnou.

Přestože česká část skal představuje jen malou část skalního okraje této kry, je právě Pravčická brána nejpozoruhodnějším skalním útvarem v celé oblasti Winterbergu.

Na německé straně najdeme mnoho menších skalních bran, a zejména bezpočet mohutných skalních věží, které spojují stezky vedoucí po obvodu skal v několika jejich patrech, turistům volně přístupné. Úžasné jsou partie na Předním loupežném hradu s jeskyní Idagrotte, via ferrata na Dlouhý roh ve skalách Affensteine nebo Krakonošovy schody ve směru od Schmilky.

Mnoha cestami lze vystoupit na skalní plateau i vlastni vrchol Winterbergu, ať už od Bad Schandau/Ostrau, od Schmilky v labském údolí nebo z údolí Křinice.

Slavná turistická trasa Fremdenweg směřuje od Lichtenhainského vodopádu kolem skalní brány Kuhstall/Kravin na Malý Winterberg, kde se otevírají strhující výhledy z Gleitmannshornu na skalní ostrohy Winterstein (Zadní Loupežný hrad), Teichstein, Kanstein, na horský hřeben Tanečnice, Vlčí horu a Jedlovou (za tmy jsou vidět světla chalup na Kamenné Horce!!!), a na vrchol Velkého Winterbergu.

Do roku 1945 pokračovala tato klíčová cesta na Pravčickou bránu, kterou turista uviděl poprvé v závratném pohledu z výšky z východní strany. Cestu nejprve znemožnila státní hranice mezi dvěma bratrskými socialistickými zeměmi, v nové době potom vznik národního parku.

Přímý přístup z české strany na Winterberg tedy již mnoho let není možný, ale přesto stojí hora za vidění. Jednou z německých stezek se tam určitě vydejte. Skvěle udržovaný horský hotel na vrcholu z 19. století patří k nejstarším objektům turistiky v oblasti. Vkusně a účelně zařízené pokoje umožňují strávit noc na nejvyšším bodě Saského Švýcarska na pravém břehu Labe.

Nedávno zrekonstruovaná rozhledna umožňuje potom neopakovatelný pohled k východu na skalní vrchy zadního Saského i Českého Švýcarska jako žádné jiné vyhlídkové místo. Jetřichovické skály uvidíte z neobvyklého pohledu, jakož i lesy a rokle kolem Křinice, Tokáně, Lužické hory se Studencem, za jasna Krkonoše.

Výhled není zdaleka kruhový jako kdysi, výseč pohledu od severu přes východ k jihu je dnes menší než 180 stupňů. Vrchol hory pokrývá nádherný bukový les, nemající v Českosaském Švýcarsku obdoby. Připomíná chráněné bučiny někde na svazích Divočáku u Hejnic v Jizerských horách nebo na Pěnkavčím vrchu či Velkém Buku v Lužických horách.

Za vyhlídkou k západu musíte na skalní ostroh Kipphorn, asi kilometr po značené cestě od vrcholu. Ze skal se nabízí panorama stolových hor, údolí Labe u Hřenska a u Bad Schandau, jako vějíř se otevrou skalní partie v kotli u Schmilky a Schrammsteine, pohledu dominuje Lilienstein,  Zschirnstein, Děčínský Sněžník, Buková hora, v dáli Milešovka.

Nejkrásněji je na Kipphornu večer při západu slunce, kdy už nechodí davy turistů. Ideální místo pro zpytování svědomí nebo třeba začátek velkého vztahu.

Slunce zapadá, náhodný příchozí nechce zamilované vyrušit (nebo možná právě on je sem přivedl?) a raději sestupuje osamocen prudkým Bergsteigem do Schmilky, staré podstávkové domy se již halí do tmy, od Labe vane chlad a cesta po silnici do Hřenska příliš neláká.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Neprávem opomíjená je náhorní plošina tzv. Verneřického středohoří, nacházející se vysoko nad labským údolím a rozkládající se od Děčína a Ústí k Úštěku. Poslední doba zde turistice příliš nepřála, ve zdánlivě neatraktivní krajině byla zrušena místní lokální dráha (zůstalo zachováno pouze nádraží v Zubrnici jako muzeum), přestaly být značeny mnohé turistické cesty.

Po letech úpadku byla díky ohromnému nadšení manželů Andokových obnovena Děčínská bouda na Bukové hoře, nacházející se v blízkosti televizního vysílače, a místu i celé oblasti se tak může navrátit aspoň část dávno zašlé slávy.

Buková hora (683 m n.m.) je jedním ze skvělých cílů severních Čech. Jenom pár minut od Děčínské boudy je ze znovu upravené Humboldtovy vyhlídky panoramatický pohled od Sedla přes Milešovku ke Krušným horám, hluboko do údolí Labe a na ústeckou aglomeraci. V Děčínské boudě nebo na terase před ní si během občerstvení můžete přečíst řadu turistických článků, které zde Andokovi uchovávají, i o historii objevování krás Bukové hory. Turistická tradice místa je opravdu mnohaletá, návštěvnost se dala kdysi přirovnat k oblíbeným cílům blízkého Českosaského Švýcarska.

Tipy na výlet od Jiřího Raka

Autem dojedete přitom až téměř pod vrchol, silničkami přes Verneřice a Příbram. Překvapí, jak málo obyvatel Děčína nebo Ústí toto místo nikdy nenavštívili, resp. o něm nikdy neslyšeli. Turistické cesty, místy hůře schůdné, vedou z Těchlovic, Malého Března a Zubrnice, scenericky se často otevřou velmi podobné pohledy místům na svazích Malé a Velké Fatry nad údolím Váhu na Slovensku.

Pokud se vydáte po hřebenových loukách směrem k nové rozhledně u Náčkovic, otevřou se vám skvělé výhledy k Růžáku, na Lužické hory, k Ralsku a Ještědu. Takových pohledů je v okolí spousta, jenom je třeba nespěchat.

Tipy na výlet od Jiřího Raka

V Děčínské boudě se lze dokonce i ubytovat. Několik malých, ale pěkných pokojů je ideálních i pro větší rodinnou sešlost. Vyrážet se dá potom k dalším cílům, jako do soutěsky Bobřího potoka s vodopádem, na Vrabinec s hloubkovým pohledem k Labi, do skanzenu v Zubrnici nebo na znovupostavenou rozhlednu na Strážném vrchu, což je další místo, které zaslouží superlativy, co se týče výhledů - pohled přes širokou kotlinu Ploučnice k Růžáku a stolovým horám Saského Švýcarska, na Vlčí horu, Studenec, Klíč, Hvozd, Českolipsko, Ralsko, Ještěd je zcela ojedinělý.

Jenom zaniklé vesnice v okolí jsou už navždy ztraceny. Celá oblast je dnes velmi řídce osídlena a její krásy je nutné objevovat jako v dobách počátků turistiky. I přes nedostatečnou infrastrukturu turistických služeb to však stojí za to. Děčínská bouda se může stát skvělou základnou pro poznání okolí a připomenutí si dávného lesku jeho turisticky navštěvovaných míst. Andokovi se o boudu od r. 2003 vzorně starají, a tak můžeme i my obdivovat krásné severočeské výhledy, jako kdysi např. císař Josef II. nebo přírodovědec Alexander von Humboildt.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Poslední únorová neděle mne zastihla v polích pod tajemným hradem Houskou. Byl večer, jakoby první máj – slunce se klonilo k západu kolem páté hodiny, ale stále panovalo teplo, teplo měsíce května, které otevírá čas radostí, nadějí i očekávání – v jarní době myslíme bláhově více než kdy jindy na ty, k nimž nás něco přitahuje, domnívajíce se, že i my v nich vzbudíme aspoň zrnko zájmu. Pohříchu se tak nikdy nestane, a tak naše pozemská pouť většinou skutkově nenaplní naše nejskrytější přátelství, touhy, lásky……

Cesta sestupovala do starobylé obce Kruh a nad ní, půlnočním směrem zvedala se dvojitá hora Bezděz, klíč k českému severu.

Naše krajina nemá výraznější přírodní symbol. Osamocená hora, zdaleka viditelná, hora-strážce, hora-hrad, magická krása jistoty místa, a přece chladně nevšímavá. Hora-vzdor. Přitahovala mne i tentokrát, posté, potisící, jako by nahrazovala nevyslyšená přání nitra.
Tajná přání – putován krajinou pěvce Máje však pokaždé šalebně zahluší chmurné myšlenky.

Tipy na výlet od Jiřího Raka

Nenajdu v Čechách takovou krajinu, kde pod širým nebem, nadšen nadpozemským pohledem na mohutnou dvojhoru , za níž jsou ukryty mezi kuželovými vrchy česko-lužického pískovcového pohoří další hory-hrady Ralsko, Sloup, Tolštejn a  Ojbín, zapomenu na praktický svět e-mailové komunikace, který mne zatím nepohltil svou rychlostí a zkratkovitostí.

Západní obzor potemněl, vzdálené světy se rozsvěcely a magický vrch se nadále zřetelně rýsoval nad borovými háji, připomínaje tak vztyčenou hrdost Hory Svatého Michala na dalekém normanském pobřeží.

Ten večer mne dlouho radostná mysl neopouštěla. Pochyby nitra přebila síla jarního putování. Kéž by ji šlo natrvalo spoutat a podržet v sobě a čerpat z ní i v méně šťastných dnech - královský Bezděz nebyl již téměř vidět. Tma přikryla korunu české krajiny. Pomalu, tiše, s nadějí dalších návratů.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Další z magických hor severních Čech. Podobná Řípu, nejvyšší místo Máchova kraje. Nádherné skalní terasy lemují západní úbočí, tři stupně těchto teras jsou v našich pískovcích jedinečné. Obdoba skal pod Winterbergem, malá obdoba Stříbrných stěn. Stezka podél skal vede mezi druhou a třetí úrovní, kužel Ronova se starým hradem máš na dosah.

Na táhlém vrcholu šumí štíhlé buky, bez výhledu. Zřícená triangulační věž neztrouchnivěla ani po třech desítkách let. Vyhlídka na Středohoří se otevře ze znělcové skály na žlutě značené stezce, jež obtáčí vrchol po severní straně.

Sám v krajině, mimo svět lidí, mimo svět plný uměle vytvářených problémů.

Tajemný Vlhošť mlčí.  Ticho hory však není lhostejné. Přijme tě, pokud jsi schopen odpoutat se od všedního žití. Nic jiného není v té chvíli důležité.

U staré hájovny pod Vlhoštěm vyjdeš z lesa. Krásné louky k Holanům a Pavlovicím. Výhled k Lužickým horám a Ještědu. Strašlivý kontrast: V popředí hradba českolipských paneláků jakoby vztyčená nad okolní kotlinu dominuje celému kraji. Jeden z ošklivých pohledů na českém severu.

Sestupuješ k holanským rybníkům. Tichá krása. Krajem můžeš pokračovat pískovcovým údolím Peklo (tisíce bledulí brzy zjara), kolem Martinské stěny do Dubé nebo k úžasnému skalnímu hradu Helfenburku blízko Úštěku. Překvapivé scenerie: tolik podobné zadnímu Českému Švýcarsku.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Někdy není nutné putovat daleko. Za humny překvapivě objevíme místa, kde cítíme energii svého milovaného kraje daleko intenzivněji než na vzdálených horách nebo v úzkých skalních roklích, kam tak rádi chodíme po slavných turistických stezkách.
Pochmurné podzimní dny, kdy hnědé listí schoulené na cestách kolem starých chalup jen váhavě vypráví o jasných dnech uplynulého léta, zostří naše vnímání blízkého okolí. Krátký den nepřeje dlouhým túrám, a tak stará cesta do Kyjova přes Kamennou Horku nabídne nečekaně pohledy, které ve spěchu dní nikdy nevnímáme nebo je považujeme za málo dramatické.

Chalupy se tísní na okraji lesa jakoby bez života. A vskutku, mnohé zůstávají na zimu opuštěny. Staré stromy se svými obnaženými větvemi dobře vědí, že zima a mráz přijdou již zanedlouho, a choulí se na bledém slunci, které je nezahřeje. Možná že teprve nyní si u některých zastavení Köglerovy stezky teprve uvědomíme její význam pro uchování tradic Krásnolipska. Donedávna ani mne nenapadlo projít její nejbližší části od městského hřbitova přes Kamennou Horku k Vápence a Maškovu vrchu.

Tipy na výlet od Jiřího Raka

A tak teprve nedávno, po několika letech jsem ocenil dlouholeté úsilí Vaška Hiekeho a jeho krásnolipských turistů, když jsem si uvědomil v chladném listopadovém podvečeru (při pohledu na onu mělkou kotlinu, v níž je mezi svahy rozložena Krásná Lípa), že Köglerovu stezku nejenže obnovili, ale dovedli nově právě přes Kamennou Horku a její okolí až na krásnolipské náměstí. Tím vlastně vytvořili i kombinaci krátkých vycházkových okruhů mezi Kyjovem, Krásnou Lípou a Vlčí horou, oné snové krajině, která promlouvá k osamělému poutníkovi nenápadně, tiše a nelibuje si v hlomozných turistických atrakcích.
U posledních chalup se mi otevřel pohled přes pusté louky ke Kyjovu, na siluetu Vlčí hory ztrácející se v mlžném oparu i na temné lesy přecházející z Lužických hor do pískovcového reliéfu Českého Švýcarska. Byla zima, listopadový sníh se tiše snášel z ocelové oblohy a urychlil příchod večerního šera.

S překvapením jsem si vzpomněl, že na této nejvýše položené části louky za Kamennou Horkou skupina mladých lidí sehrála před čtyřmi roky poměrně vydařenou scénu, která by se dala nazvat Vycházka s piknikem v roce 1905. Bylo září o 100 let později, dívky si oblékly staré široké sukně a haleny, a mladí mužové potom asistovali v nejroztodivnějších kloboucích, které vyhrabali bůhvíkde, v přípravě nejrůznějších dobrot, jež rozprostřeli na velké dece uprostřed louky. Teplý a jasný večer umožnil při celé této hře pozorovat i západ slunce, a chalupy na Kamenné Horce se jistě divily, co to vše znamená.
Nebyl to návrat starých časů. Nebyl to ani čas velké zábavy. Ti mladí lidé potom v krátké době, s velkým zápalem, široce a otevřeně pracujíce s dalšími krásnolipskými občany i lidmi žijícími v osadách kolem Köglerovy stezky, otevřeli Krásnou Lípu a její okolí turistům, otevřeli krásnou bránu do Českého Švýcarska od východu.

Sestupoval jsem starou cestou loukou do Fibichova údolí, už nesněžilo. Neohlédl jsem se ke spoře osvětleným chalupám Kamenné Horky. Ony čtyři roky jsou téměř zapomenuty, není třeba se vracet do nedávné minulosti. Bez ní by možná dnes nebylo tolik dobrých věcí ve městě a kraji kolem…Doba je ale profesionální, manažersky dokonalá, a ohlédnutí zpět (jaký to sentiment!) si nemůže dovolit.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Nechci vám vnucovat svá oblíbená místa na rozhraní Šluknovska a zadního Českého Švýcarska, slavná kdysi v době předválečné turistiky. Máte-li na podzimní víkendy jiný program, tak dál nečtěte. Pokud jste však někdy pocítili onu tichou krásu roklí pod Brtníky a Vlčí horou, vstupujíce do nich ”shora”, od severu, od linie lužického zlomu, využijte právě blížící se podzimní dny k toulkám v místech, kterým se průvodci vyhýbají. A právě v nich je možno dotýkat se dávno zmizelých Sudet, proniknout do atmosféry starých časů, kdy letité podstávkové domy sestupovaly po stráních a strmých svazích do pískovcových dolů, aby se tam potom seřadily podél staré komunikace vedoucí do skal, v Kopci, Dlouhém Dole, Kyjově.
Předkládám tip na toulky, ke kterým mohou jako východiska posloužit malé zastávky na lokální trati od Rumburka a St. Křečan, resp. Krásné Lípy a Zahrad, přes Panský a Brtníky do Mikulášovic. Nejsou to podrobné popisy vycházek, s dobrou mapou si poradíte.

Osadu Sněžnou najdete na Köeglerově naučné stezce (nebo na červené značce) ve směru od Krásné Lípy nebo Zahrad. Bílá kaplička na rozcestí s pohledem k Vlčí hoře dnes stojí osaměle, nic nenapoví o kdysi slavných srpnových poutích. Z okolních luk se překvapivě otevřou pohledy až k Luži a Jedlové. Místo na první pohled nenápadné, davy turistů zde nehýkají jako někde kolem Hřenska. O to více můžete vnímat krásu tohoto prostoru, kde nenápadně vstupujete z oblasti rumburské žuly do moře lesů a skal Českého Švýcarska. Dojdete-li k nedalekému kostelu s upravenými zbytky starého hřbitova a ponoříte-li se odtud klesající neznačenou stezkou okrajem louky a lesa do údolí, dojdete zanedlouho do Dlouhého Dolu s jeho krásnými chalupami.

Tipy na výlet od Jiřího Raka

Další místo, které překvapí, jsou vysoko položené louky na jižním svahu Hrazeného (608 m n. m.), na zelené značce vedoucí sem od východu krásnými lesy od pramenů Mandavy nebo v kombinaci s červenou od zastávky vlaku v Brtníkách. Mohutné buky lemující zalesněný nejvyšší vrchol Šluknovského výběžku vytvářejí téměř alej, vedoucí nad osadu Staré Hraběcí, opět jedno z míst s neopakovatelným geniem loci. Horský pohled z luk k jihu na hřeben Tanečnice a za ním se zvedající vrcholy Českého Švýcarska s dominantním Růžákem a Děčínským Sněžníkem je neznámý a překvapí.

Zlodějskou cestu nad Mikulášovicemi jsem už doporučoval vícekrát. Chodívalo se tu od Tanečnice hřebenem přes Hančlův vrch a dále do osady Kopec a Kyjovského údolí nebo do rokle Bílého potoka nebo dalšími spojovacími cestami kolem Hrazeného do Šluknova, existovaly zde dálkové trasy spojující Horní Lužici s Českým Švýcarskem. Dnes je hřebenová cesta v lukách špatně postřehnutelná, ale výhledy stojí za to dodnes. Nejlépe vystoupit v zastávce Mikulášovice horní nádraží. Jste v téměř nejvyšším místě trati, zastávka je nevzhledná, ale stačí přejít koleje a vystoupit cestou otevřenou krajinou několik set metrů po loukách na náhorní rovinu. Zde z výšky 500 m objevíte postupně se odkrývající panorama s Vlčí horou, Lužickými horami, Studencem, Růžákem a Středohořím, v popředí rámované smrkovým lesem padajícím do údolí hraničního Bílého potoka, rozhlednou na Weifbergu. Odtud můžete pohodlně putovat po hřebeni na Tanečnici, respektive k turistickým cestám do Saského Švýcarska přes Hinterhermsdorf nebo Saupsdorf. Vyhlídka je to dnes neznámá, a přece je to pohled “náš”, ze strany Šluknovského výběžku, který nemá chybu zejména před západem slunce v podzimní a zimní části roku.

Všechna tato místa spojuje již zmíněná železnice, jejíž provoz má být v dohledné době zásadně omezen. Pokud k tomu dojde, bude to velká škoda, neboť je to jediná trať, která umožňuje vstup do Českého Švýcarska od severu. Zvláště v době, kdy se celý kraj stává vyhledávanou destinací díky mnoha oceněním, která byla udělena zejména v oblasti cestovního ruchu.
Po více než sto letech své existence je trať dnes již součástí okolní krajiny, krajiny neopakovatelné, tiché krásy, v níž lze jen tušit blízkost skalních útvarů blízkého údolí Křinice a křinické soutěsky s vyhlášenou plavbou na lodičkách.
Vypravte se sem, pokud vlaky ještě pravidelně jezdí, a není-li vám osud trati lhostejný, dejte to najevo ve svých obcích.
V životě stojí bojovat i za věci zdánlivě bezcenné, pokud jste přesvědčeni o jejich smyslu. Je to velmi důležité, zvláště v dnešní katastrofické a bezskrupulozní době.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Na Šluknovsku je celá řada míst, která jsou ve stínu známých turistických cílů Českého Švýcarska, a přece otevírají cestu k putování např. po Horní Lužici, do kraje podstávkových domů a rozhleden.
Nová mapa Šluknovsko 1: 25 000, kterou vydali krásnolipští turisté v loňském roce, pomůže v orientaci, jak dosáhnout nejsevernějšího bodu v českých zemích.

Východištěm mohou být Lipová, Liščí nebo Severní, nejkratší cesta vede však z německé strany, od osamělého penzionu a restaurace Waldhaus na silnici ze Steinigtwolmsdorfu do Neustadtu. Je tam i malé parkoviště (proti budově restaurace přes silnici), a od něj půjdete k jihu lesní cestou přímo k hranici vzdálené necelý kilometr. V orientaci pomohou směrovky s nápisem Nordcap. Zanedlouho tam dojdete. Hraniční stezka prochází tmavým lesem a na místo vás upozorní německá informační tabule. Z ní cituji:

Petr Stache, novinář a amatérský sportovec, který zemřel v lednu 2006 ve věku 66 let, popsal začátkem léta 2005 výlet na Nordcap v novinách Saechsische Zeitung: Pouze bílý kůl u hraničního kamene 2-40 vyznačuje uprostřed lesa nejsevernější bod ČR. Nachází se na 51. stupni, 3 min. a 20 sec. severní šířky. Zde je tedy nejsevernější místo bývalé rakousko-uherské monarchie a dnešní České republiky. Ani v Krkonoších, ani v Krušných horách nezasahuje Česko tak daleko do Německa.

Hraniční stezka vede odtud k západu vzrostlým lesem, kde najdete řadu starých buků, přes po nich pojmenovanou, Bukovou horu (512 m), je však dobré vrátit se zpět k restauraci Waldhaus a podle směrovek vystoupat k severozápadu na horu Valtenberg (587 m). Je to asi 4 km, ale místo stojí určitě za vidění.

Valtenberg spolu s Tanečnicí a Ungerem tvoří trojici hor korunovaných starými rozhlednami. Ta na Valtenbergu je už z roku 1857, je architektonicky velmi moderně pojatá, její velká okna připomínají budovu Domu Českého Svýcarska v Krásné Lípě, vzniklou o 150 let později. Vstup na věž se platí v restauraci a nenechte si ho ujít.

V knize Nejkrásnější výhledy na Českosaské Švýcarsko jsem popsal panoramata odkrývající se z Tanečnice i Ungeru. Valtenberg se nalézá několik kilometrů severněji, pískovcová skalní krajina při pohledu k jihu nedominuje (neboť je zakryta hřebeny obou zmíněných hor), pohled na hřebeny Lužické vrchoviny, ke Krkonoším, ke Colmbergu v Sasku je však rozsáhlý, otevřený, přibližuje město Budyšín, horu Stolpen, dosahuje k Milešovce, Děčínskému Sněžníku i Krušným horám.

Návrat k autu je uklidňující procházkou podzimními lesy. Po 10 km dlouhém výletě vás čeká jízda zpět upravenými vesnicemi Horní Lužice, které nám dají představu, jak vypadaly obce Rumburska a Šluknovska ještě v první třetině 20. století. Zvlněná krajina, tak rozdílná od řetězce kuželovitých vrcholů Lužických hor a Středohoří nebo rozeklaných skal Děčínských stěn, patří neoddělitelně k životu v nejsevernějších Čechách a na pomezí Lužice. Zde je ještě co objevovat, jen pro sebe a své blízké. Sem výpravy vševálcujících autobusových turistů nikdy směřovat nebudou. Asi je to tak dobře.

Tipy na výlet od Jiřího Raka V Rumburku vždy rád navštěvuji dobré známé – přítele M. N. s jeho milou ženou J. Ve skromnosti sobě vlastní nechtějí být jmenováni, tedy dobrá.
Při mých občasných návratech z Uralu je návštěva jejich pohostinného domu a zahrady vždy pravým balzámem na duši: Například v dubnu, kdy Rusko ještě pokrýval sníh, u nich na zahradě již vše kvetlo. Připadal jsem si jako ve Středomoří, jen to moře chybělo, ale vynikající káva a koláčky, jaké umí jen J., zdůraznily atmosféru místa. Skutečně jako v řecké taverně Populodopulos v Iraklionu na Krétě.

Před nedělní kávou si ale vždy s M. dáme kratší či delší běh, většinou tak na hodinku. M. je sportovec a dá mi vždycky zabrat, většinou se ale držím statečně, aspoň v první polovině našeho běhu - ještě že se k nim dostanu maximálně jednou za dva měsíce.

Při těchto vesměs ranních bězích jsem objevil doposud mi skryté půvaby blízkého I vzdálenějšího okolí Rumburku. Je to trochu ostuda. Jak člověk pořád navštěvuje České Švýcarsko nebo Lužické hory, pohříchu zapomíná, co je k vidění za humny.

Tipy na výlet od Jiřího Raka

Nejvíce mne překvapil Jitrovník. Běželi jsme přes Království vzhůru po žlutě značené cestě k rozvalinám tehdejší horské chaty pod vrcholem. Buky zářily jasnou zelení a ze svahů se otevřely nádherné, mně dosud neznámé výhledy na Vlčí horu, Plešný, Dymník, Jedlovou a Luž. Potom už jsme lesními pěšinami sbíhali dolů k německé hranici, horskými lesy k Černému rybníku. Kout jako někde na Šumavě, z naší strany sem prakticky nikdo nechodí, zato ze Saska neustále proudí po místních vycházkových stezkách davy místních i výletníků.

Běželi jsme pak přímo podél hraničních kamenů k východu, směrem na Jiříkov, a pak opět do kopce, lesem vzhůru na hřeben a po loukách do Království. A potom, ještě po dlouhých pěti kilometrech, čekala teprve ona již zmíněná ranní káva.

Ten den odpoledne jsem byl ještě se skupinou přátel na Studenci a Jehle u České Kamenice. Krásný velikonoční výlet, jen já jsem ve vlaku cestou zpět nevěnoval pozornost půvabům okolí Kytlic a Jedlové a tvrdě usnul. Nic se nemá přehánět. Ranní běh a odpolední túra udělaly svoje a zvítězily nad po zimě oslabeným organismem. No řekněte sami: Copak se dá nepodlehnout celodennímu pohybu na čerstvém vzduchu našich hor, když předchozí dlouhou ruskou zimu si jen zvykáte na sibiřské mrazy?

Tipy na výlet od Jiřího Raka Všechny předchozí tipy na výlety od Jiřího Raka najdete na našich webových stránkách v záložce Turistika a rekreace.
Poslední červnová sobota se nevymykala předchozím dnům, husté mraky hrozily vydatným deštěm, horké léto v nedohlednu.
Na nádherné louce u chaty U Šámalů na Ještědském hřebeni se i při zatažené obloze otevřel výhled daleko do českého vnitrozemí i na Jizerské hory, jeden z nejkrásnějších výhledů, které znám, a věřte mi, už jsem něco prošel.

Není to náročná túra, projděte si jednou hřebenovku od Ještědu k Javorníku, nebudete litovat. Horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory zde kdysi vybudoval chaty a cesty, právě proto, aby se propojila nejkrásnější místa s výhledy na Český ráj, Bezděz, Ralsko, libereckou kotlinu, Černou Studnici a Krkonoše. Jako na plastické mapě uvidíte hlavní cíle Jizerských hor: Královku, Ptačí kupy, Holubník i Jizeru, a to v neuvěřitelných proměnách horského hřebene, kdy z Ještědu sestupujete přes Pláně, louky na Prosečském hřbetu, až k Javorníku, kde před půlstoletím vyhořel Obří sud, výletní restaurace známá široko daleko. S použitím lanovky na vrchol Ještědu a vlaku zpět například z Hodkovic do Liberce jde o jeden z nejhezčích výletů v severních Čechách.

Zmíněná chata U Šámalů v onu červnovou sobotu byla svědkem svatby kamaráda Davida Pastvy a Dády Pýchové. Dvojí zkratka DP (platná i po změně příjmení nevěsty) neznamená tedy v tomto případě Dolní Poustevnu ani dálkový pochod.
Stáli jsme všichni na louce v půlkruhu kolem žulového stolce, kde českodubský radní oddával naši dvojici, a přáli jim hodně úspěchů v životě, a to nejen na území od Českého Švýcarska po Liberec, kde žijí a pracují.
Představte si tu atmosféru: vysoko v horách, výhledy na všechny strany, a do toho oslava vstupu do společného života.
Proti ocelovým oblakům vynikaly bílé šaty nevěstiny, rozkvetlé okolní louky ne nepodobné krkonošským čechral mírný vítr a ve směru od Polska a Jizerských hor se plazily vzhůru k hřebeni nízké mraky, které v okamžiku prvního novomanželského políbení (znalci tvrdí, že bylo dlouhé a velmi kvalitní) celou louku zahalily.

Krásu ojedinělé svatby v horách počasí však již pokazit nestihlo. Svatební oběd - v rustikálním lokále chaty U Šámalů vybaveném starými fotografiemi pamatujícími slávu turistických spolků předválečných let jsme okusili pravou knedlíčkovou polévku a domácí svíčkovou – patřil k top zážitkům dne. Možná ne tolik pro novomanžele - spojeni velkým bílým šátkem krmili se vzájemně z velkého talíře, což bylo velmi veselé, ale k jídlu trochu nepohodlné.

Odpolední přesun auty do Libverdy, kde se naplno rozběhlo svatební veselí, byl již ve znamení deště, tak častého v letošním červnu. Ani déšť nezabránil ovšem únosu nevěsty, naopak: Její hledání v temných lesích okolních hor i v zapadlých koutech Frýdlantského výběžku bylo pro ženicha velmi strastiplné, pozdě večer však dosáhl úspěchu. Nalezl svoji choť u nepojízdného automobilu a po obstarání benzinu (velmi napínavé, okolní čerpací stanice měly večer zavřeno) ji dopravil zpět do víru svatebního veselí.

Jeden červnový večer v loňském roce jsme s DP a DP stáli na vrcholových žulových skalách Frýdlantského cimbuří, po skvělé vysokohorské túře kolem vodopádu Černého potoka a úzkou stezkou od skalní věže Hájního kostela. Věže poutního hejnického chrámu se hluboko pod námi blyštěly v zapadajícím slunci, v údolí Smědé houkal motorák. To jsme ještě nevěděli, že do roka a do dne se prakticky na stejném místě, v blízkých Lázních Libverda bude konat jejich svatba. V krásném kraji severočeských hor, doposud málo znovuobjevených pro turistiku.
A podobně jako Ještědský hřeben, i severní svahy Jizerských hor s bukovými lesy, nejrozsáhlejšími v Čechách, skály Frýdlantského cimbuří a Ořešníku a divoké rokle s vodopády nabizejí bezpočet krásných túr z Hejnic a Bílého Potoka. A dobří chodci mohou napříč horami přejít třeba až do Liberce.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Západní část Lužických hor pozvolna klesá do pískovcových roklí Českého Švýcarska. Nad nimi se usadily na svazích nezalesněného Křížového vrchu Rynartice. Najdeme zde jedinečnou, vysloveně horskou scenerii, již umocňuje zdánlivá blízkost mohutného Studence, nejvýraznější dominanty širokého okolí. Opravdu jen zdánlivá blízkost, neboť Rynartice, jedna z nejkrásnějších osad Českého Švýcarska, jsou od rozložité skupiny Studence odděleny hlubokým údolím Chřibské Kamenice. Výstup na Studenec z této strany, přes Studený, další nezapomenutelnou osadu, je náročný a dlouhý, ale patří k nezapomenutelným túrám v severních Čechách.

Poprvé jsem kdysi putoval na Studenec z jiné strany, z České Kamenice přes Jehlu a Lísku. Lepší nástup na túru jsem si nemohl vybrat: Sjížděl jsem motorovým vlakem od České Kamenice přes Prácheň a Kamenický Šenov dolů na českokamenické nádraží, několik málo let před zrušením této jedné z nejkrásnějších tratí v Čechách. Bohužel: Nikde jinde u nás nezrušil předchozí ani současný režim tolik lokálních železnic jako právě na českém severu. Rádi se chlubíme jedinečností Českého Švýcarska, Lužických hor, Středohoří i Šluknovska - a tak málo děláme něco pro zachování jejich původnosti.

Byl duben, jasná jarní sobota a buky nad Lískou byly ještě zcela holé. Po celou dobu výstupu jsem nepotkal jediného turistu. Na vrcholu byly ještě poměrně hodně zřetelné zbytky turistické chaty. Stará rozhledna byla již tehdy, počátkem sedmdesátých let hodně zrezivělá, očekával jsem její pád během krátkého období. Nevěřil jsem tehdy v její renesanci a dnes obdivuji, že tak dlouho vydržela a odolávala zubu času. Narozdíl od českokamenické lokálky se dočkala. Zaskvěla se letos (2009) opět v celé své kráse, přestože boj o její záchranu byl nelítostný, a hold těm, kteří se o ni zasloužili, nikdy nevyjádří onu míru úsilí, jež musela být vynaložena.

Tehdy poprvé jsem uviděl ze Studence na západním obzoru, někde tam, kde se Labe vine do německých rovin, stolové hory Saského Švýcarska. Tyto nádherné skalní masivy jsou na Českokamenicku vidět z mnoha míst, a přitom lidé o nich prakticky nevědí. Z Panské skály, Hranáče, ze svahů Ovčáckého vrchu, z luk nad Lískou, z Klíče, Větrného nebo Pastýřského vrchu u Růžové, všechna tato místa patří k prvořadým turistickým cílům severních Čech. A přece pohled ze Studence je ojedinělý. Ojedinělý tím, že je hloubkový. Z výšky 733 metrů vidíš nejen stolové hory, ale i jindy dominantní Růžák hluboko pod sebou, jakož i rozeklanou krajinu Českého Švýcarska, a máš tak přímo učebnicový pohled na tento skalní kraj.
Pohled je nejlepší od kamenného moře ze západního okraje rozložitého vrcholu Studence, východy slunce fotografové odtud ještě moc neobjevili.

Studenec ale není znám jen pro své rozhledy.
Buky na Studenci, nejkrásnější stromy tohoto kraje, navozují náladu pobytu ve starém chrámu. Jako mohutné sloupy se tyčí v dostatečných rozestupech, abys mohl obdivovat jejich sílu a rozložitost. Jejich zvláštní kouzlo vynikne v listopadu, kdy jejich obnažené kmeny pustí mezi sebe cáry mlh přelévající se přes vrchol. Ty se pak tiše trhají a slabé slunce lehce ozařuje staré cesty.

Cesty, další osobitost Studence. Krásné putování po červené hřebenovce od Jedlové přes Studenec do Jetřichovic, putování snovou krajinou měnící stále svoji podobu, od zalesněných hřebenů až po propastně hluboké skalní údolí Chřibské Kamenice.

Tipy na výlet od Jiřího Raka

Jeleni a kamzíci na Studenci. Při troše štěstí proběhne kolem tebe okrajem louky v sedle pod Studencem stádo několika obrovských jelenů a laní. Lekneš se, ale krásným zvířatům nestojíš ani za pohled. A několik kamzíků, těchto krásných obyvatel vysokohorského prostředí, se pase opodál.

Večer na Studenci, čas návratu. Jako tehdy v dávném dubnu. Kolem chalup v Lipnici už téměř za tmy dojdeš na louky s výhledem na Černý kámen, nejrozlehlejší a nejtajemnější stolovou horu Saského Švýcarska.

Já jsem tehdy prošel ještě dále, kolem bývalého Grieslova mlýna do Jetřichovic. Cítil jsem, že propadám kouzlu celé skalní krajiny, ovládané od východu právě Studencem. Věděl jsem tehdy, že se sem mnohokrát vrátím. Chtěl jsem rychle poznat místa na obou stranách hranice, pochopit něco z jejich dávné minulosti. Kraj jsem tehdy poznal dobře během několika let. Jeho lidi ale pohříchu až v nedávné době, až po třech desetiletích od první návštěvy Studence a dalších míst. Měl jsem to štěstí s nimi denně se setkávat, pracovat, sdílet jejich osudy.
Rád bych jim někdy poděkoval, že mne přijali mezi sebe. Byli zpočátku nepřístupní, jako sama hora a celý kraj pod ní, a najít k nim cestu nebylo lehké. Mám dnes mezi nimi řadu blízkých přátel.

Cesta zmizela. Prodírám se houštinou na dalekém Uralu a vycházím na skaliska hory Šunut, vysoké asi jako Studenec. Nekonečné moře lesů a kamenů mezi Evropou a Asií, na pomyslné hranici kontinetů, nejvíce žlutých modřinů v mém životě. Říjnový večer, pozdní babí léto, kdy daleké Čechy jsou zavaleny přívaly sněhu. Převrácený svět. Čas návratu pro mne ještě nenastal.

Tipy na výlet od Jiřího Raka Tehdy jsem zavítal do bludiště Tkalcovských a Soudcovských roklí na německé straně za Pravčickou bránou poprvé. Bylo předjaří jako v těchto dnech, v roklích ležely ještě místy spousty mokrého sněhu, ale na skalních hřebenech Thorwaldských stěn a Jortanshornu už bylo sucho a teplo. Staré turistické stezky byly tehdy ještě dobře patrné. Vytesané schůdky a zbytky zábradlí dokazovaly, že zde před mnoha desetiletími vedly promenádní trasy podobně jako ve skalách Schrammsteine a Affensteine na druhé straně Winterbergu.

Ticho a velebno bylo nad skalními doly. Od úžasné jeskyně Webergrotte stoupala skalní cesta vzhůru na hřeben. Nechtělo se ani věřit, že Pravčická brána je vzdálena odtud pouhé dva kilometry. Ve spleti roklí nikdo neočekává, že vysoko nad ním je hraniční stezka, z níž se otevírá neomezený výhled k jihu do nitra Čech.

A přece tomu tak je: Nejkrásnější úsek česko-německé hranice je plný kontrastů. Ztratil za tu dobu něco na svém půvabu. Staré stezky jsou zapomenuty, zaneseny a s ohledem na ochranu přírody je tu dnes návštěvník nevítaným vetřelcem.

Tehdy jsem se napříč skalami dostal až do staré osady Zeughaus, skryté v hluboce zaříznutém údolí Velký Zschand. Současná zahradní restaurace u historického domu ze 17. století ještě neexistovala. Osadu zato hyzdil mohutný objekt, zotavovna východoněmeckých odborů, dnes již snesená.

Tipy na výlet od Jiřího Raka

Nocleh jsem našel u hajného Steinera, s kterým jsem se pak ještě několikrát setkal. Jeden z největších znalců zadních skal. Pozdě večer do hájovny vstoupil příslušník východoněmecké policie v kožené uniformě. Zkontroloval můj pas, v pozoru zasalutoval a zmizel ve tmě.

V noci dupot kolem domu, okénkem jsem pozoroval několik statných kanců.

Velmi jasné ráno, vystoupil jsem na Teichstein, Rybničný kámen, jeden z nejlepších vyhlídkových bodů v oblasti Křinice. Nad cáry ranních mlh plul jako koráb útes Zadního Loupežného hradu, Wintersteinu. Stěny Malého Winterbergu byly ozářeny ranním sluncem. Nikdy později jsem již tento obraz takto nezažil.

Ten den jsem prošel ještě k mohutné dvojité skalní bráně Kleinstein, připomínající obrovský portál gotické katedrály. Už za setmění mne pomalu vezl prázdný vagon staré tramvaje v údolí Křinice do Bad Schandau. Hranatý vůz z počátku 20. století zde sloužil ještě dříve než současné tramvaje poválečné éry.

Skalní krajina pod Velkým Winterbergem, nejkrásnější horou, se ponořila do tmy. Saské Švýcarsko, hojně navštěvované i za NDR, bylo ten předjarní den před 36 lety výjimečně turisty zapomenuto.

Polovina života, dávno zapomenuté sny. A přece – obrazy z první návštěvy oněch míst nelze nikdy zapomenout. Ale i dnes je kam se vracet - ve správných chvílích lze zastihnout horu i skály bez lidí. Jiný svět. Krajina, stíny a světlo. Neznámé příběhy, zapomenuté kostelní stezky a zapomenutí obyvatelé. Tajemství. Březnová noc.

Tipy na výlet od Jiřího Raka V severních Čechách je celá řada velkolepých přírodních scenerií, které v rámci naší země i Evropy nemají konkurenci. Vždycky se o nich málo mluvilo, v době po válce se turistika vůbec nerozvíjela, ale ani v posledních 20 letech se lokalitám kolem hranice nevěnuje takřka žádná pozornost. S výjimkou tradičních cílů, jako třeba Pravčická brána.
Máme to štěstí, že Krásná Lípa leží v srdci kraje, který nemá sobě rovného, a bylo by dobře, kdybychom si to uvědomovali, zvláště v současné nepříliš veselé době. Přírodní skvosty nejsevernějších Čech nás přímo obklopují, je jich nepřeberné množství, a to nás výrazně odlišuje od jiných oblastí země.

Krásnou Lípu s pískovcovou krajinou Českosaského Švýcarska spojuje Křinice a o jejích krásách se toho ve skutečnosti moc neví. Kyjovské údolí je dostatečně známé, zejména od doby, kdy jím vede oblíbená cyklotrasa. A pak, v místech, kde se Křinice stává hraniční řekou, nastupují soutěsky, které i ve svém blízkém okolí nabízejí několik unikátních mist, jež unikají pozornosti českých návštěvníků. Jsou to místa většinou pár metrů za hranicí, tedy na německé straně, oblast pro nás poněkud odlehlá, ale určitě stojí za vidění.

Tipy na výlet od Jiřího Raka, foto Martin Rak

Kolem bývalých Zadních Jetřichovic, kde Křinici (a tedy I hranici) překračuje turistická cesta z Vysoké Lípy do Hinterhermsdorfu, bývalá historická spojnice tzv. Ceská cesta, která byla funkční už ve 14.století (do obou těchto obcí lze dojet autem a zaparkovat), jsou dnes jedny z nejodlehlejších koutů národního parku České Švýcarsko s minimem turistických cest. Zato na německé straně jsou cesty vyznačeny, přitom nepříliš navštěvovány a dovedou nás k mnoha skrytým cílům.

Hradba skal tyčících se na pravém saském břehu nad Zadními Jetřichovicemi se jmenuje Rabensteine (Havraní kameny). Vede k nim zeleně značená stezka. Po chvíli strmého stoupání přijdete na okraj skal 60 m vysoko nad údolím. Skvělý pohled na meandry Křinice se v takovém rozsahu nikde jinde nenabízí. Teprve odtud si uvědomíte krásu řeky a jejího údolí, sevřenou lesnatými vrchy a skalami. Vidíme odtud i na Růžák a Raumberg, výrazné vulkanické vrcholy, tak charakteristické pro tuto krajinu.
Po stezce lze dojít rozsáhlými lesy nad Křinicí na rozcestí Wettinplatz a pokračovat do Hinterhermsdorfu nebo k soutěsce Křinice s plavbou na lodičkách Obere Schleuse.

Tipy na výlet od Jiřího Raka, foto Martin Rak

Další cíl se nachází prakticky přímo na hranici (i když také na německé straně), v těžko přístupném Kozím dole, z české strany zcela nedostupném. Zavede nás tam nenápadná zelená značka ve tvaru trojúhelníku kategorie Bergpfad, horská stezka, která je poněkud náročnější než běžné značené cesty, ale pro průměrného chodce nepředstavuje žádný problém.
Necelý půldruhý kilometr po proudu Křinice od Zadních Jetřichovic (oba břehy Křinice jsou už německé) odbočuje doleva přes most přes Křinici zelená směr Altarstein, Zeughaus. Cesta stoupá stinnou roklí Brueckengrund a je třeba nepřehlédnout onen trojúhelník, který nás vyvede vlevo z rokle napřed vzhůru, a potom prudce dolů do Kozího dolu, překvapivě krásného tichého místa v samém srdci Zadního Ceskosaského Svýcarska. Stojíme v hlubokém lese na hranici, kterou bychom bez patníčků vůbec nezaznamenali. Ve skalním bloku ve stínu nízkých smrků vidíme reliéf rysa a nad ním německý nápis hlásající, že roku 1743 lesník z Hinterhermsdorfu Johann Gottfried Puttrich v tomto místě zastřelil rysa. Bylo to v době, kdy rysů v Českosaském Svýcarsku bylo už hodně málo. Poslední byl zastřelen na české straně zřejmě koncem 18. století.

Uvedené dva tipy nepostihují všechna místa kolem Křinice v oblasti státní hranice. Návštěvu obou dvou spojit v jeden výlet, to už je slušný program na celý den, zvláště jdeme-li do Zadních Jetřichovic z Vysoké Lípy. Není od věci jet po České cestě na kole (cyklotrasa v národním parku), potom je třeba ovšem dobře ho ukrýt – k oběma místům vedou jen stezky horského charakteru.

Navštivte tato místa v nadcházejím podzimu, době barev, padajícího listí a mlh a budete překvapeni, jaké krásná zákoutí nabízí okolí Křinice, skalní řeky, která své údolí otevírá na svém počátku, u Krásné Lípy, a po celou dobu nevystoup9 z lesů až do svého ústí do Labe v Bad Schandau.

Poslední dvě fotografie v článku "K Rysímu kameni u Zadních Jetřichovic" poskytl Martin Rak

Tipy na výlet od Jiřího Raka Píše se o ní hodně, nově vede přes její vrchol Köeglerova stezka, na začátku května proběhly oslavy 120. narozenin její rozhledny, vzorně udržované krásnolipským Klubem českých turistů. Poměrně velká návštěvnost v poslední době však nesetřela půvaby této dominanty Rumburska, která, vysoko vyzdvižena na hraně Lužické poruchy nad pískovcovou deskou Českého Švýcarska, je skutečnou korunou této části nejsevernějších Čech.

Zkuste vystoupit na vrchol Vlčí hory některý jasný den po ránu (rozhledna je otevřena v létě od 9 hodin). Jenom tak uvidíte skály Českosaského Švýcarska ozářené sluncem a uvědomíte si onen kontrast mezi “propadlou” zemi roklí, dolin a kaňonů a táhlými zvlněnými hřbety Lužické vrchoviny s Plešným, Hrazeným a Kottmarem.

Nesmírné bohatství lesů zadního Českého Švýcarska, hřeben Lužických hor, dominanty Růžáku, Studence, Jedlové, Luže (v dáli zahlédneme Hvozd, Ještěd, Jizerské hory a Krkonoše, Kletečnou a Milešovku, Köenigstein a Lilienstein) doplňují uklidňující křivky luk kolem malého nádraží v Panském – je to skutečně originální křižovatka lokálních drah v neporušené přírodě, zatím zachovaná v pravidelném provozu několika motoráků denně. Ani pohled na blízký Rumburk nenaruší tento vzácný přírodní obraz, který se prakticky neliší od toho, který se naskytl našim předkům z rozhledny v době jejího vzniku. Jedinečné jsou i vzdálené pískovcové tabule Děčínského Sněžníku a Velkého Černého kamene, připomínající mohutné hradby dávných pevností.

Za povšimnutí stojí ještě prima spojnice několika skvělých vyhlídkových míst na pomezi Saského Švýcarska a našeho výběžku: skála Köenigsplatz nad údolím Křinice, stará ves Hinterhermsdorf s loukami na horském hřebeni, rozhledna na kupovitém Weifbergu a rozhledna na protáhlém hřebeni Tanečnice. Všechny tyto vynikající turistické cíle jsou takto přehledně seřazeny jen právě při pohledu z Vlčí hory.

Letos nastoupilo jaro po zimě bohaté na sníh přímo raketově. Již o Velikonocích starý bukový les na Vlčí hoře zazářil jasnou světlou zelení, která jindy opanuje vrcholek až počátkem května. Není mnoho tak krásných míst v Čechách jako kraj pod Vlčí horou, kraj s dávnou tradicí turistiky, starých cest, které jsou dnes již mnohdy zapomenuty. Právě zjara ožívaly tyto cesty, které mnoha směry spojovaly údolí horní Křinice, Zlodějskou cestu, oblast Plešného a horský park s rododendrony v Karlově Údolí u Šluknova, kroky tehdejších převážně saských turistů. Dnes zde panuje většinou naprostý klid, zdánlivě nenarušený civilizaci.

A tak pohled z Vlčí hory umožní vcítit se do kompozičně bezchybného krajinného panoramatu, který nás zde obklopuje. A pokud jen trochu vnímáme krásu tohoto světa, cítíme se aspoň zde povzneseni nad umělými problémy, partajními antagonismy a bezpáteřností a malichernosti lidi, kteří si osobují právo o nás jakkoli rozhodovat.

Udržet si přímý, hluboký vztah ke svému kraji a jeho přírodě je jednou z mála možností, jak si zachovat čestné charakterní postoje, zdravý rozum a nadhled.  Kupodivu: konzervativní klasická turistika (nenapojena na umělé outdoorové výdobytky, které dehonestují tradiční horské oblasti), jež využívá staré horské chaty, vyhlídky a cesty, vybudované s neuvěřitelným citem pro krajinu toto umožňuje.

A v tom je i poslání Vlčí hory a její staré rozhledny.

Počasí v regionu

Počasí Krásná Lípa - Slunečno.cz

Atuální počasí na stránkách meteorologické stanice
v Krásné Lípě
.

Rizika a nebezpečí

Odkazy

Aktuální pohled

Krásná Lípa - aktuální pohled na Křinické náměstí

Program kina

4.9. 16:00
Děda

7.9. 19:00
Starci na chmelu

11.9. 16:00
Malý princ

Mapa Krásné Lípy

Krásná Lípa - mapa

Mapa Děčínska

Turistický průvodce

EKOLAMP

Mobilní aplikace

Krásná Lípa - mobilní aplikace Česká obec

Jsme na Facebooku